​

„Dnešní poezie prakticky zmizela z našich životů…

​

V tomto stále více virtuálním a povrchnějším světě, kde rychlost a efektivita dostaly přednost před sny a hloubkou, už pro něj není žádný skutečný prostor.

Zdá se však, že jedno místo tomuto naprogramovanému zmizení odolává, místo na okraji naší společnosti, kde jsou znaky prostoru/času odlišné od našich:vězení.

​

Může se zdát zcela ikonoklastické nebo dokonce nevhodné tvrdit zde, že vězeňský vesmír, ať je jakkoli drsný, jakkoli násilný, má výsadní spojení s poezií. A ještě...

Patnáct let jsem jako ředitel pracoval se zadrženýmilekce čtení nahlas.

 

Mohl jsem si uvědomit, jak poezie měla netušený význam pro tyto zajaté, osamělé bytosti, v dálce od jejich blízkých a v paměti jejich života předtím. Poezie ve vězení má svůj raison d'être, protože je obvazem pro lidskou duši. Mnoho vězňů objevuje její přednosti při výkonu trestu: z toho plyne psaní básní, touha je číst nahlas nebo intimně (básnické sešity jsou velmi oblíbené v knihovnách ústavů), poslouchat je…

Kdysi jsem na toto téma použil slovo katarze během diskuse s rapovým zpěvákem zadržovaným ve věznici v Nanterre: jaké bylo moje překvapení, když mi řekl, že jedna z jeho nových písní, napsaná v cele, nese přesně tento název: katarze.

​

Během mých kurzů hlasitého čtení, které se zaměřuji buď na téma, nebo na autora, jsem vždy pozornýkrása textůže budeme spolupracovat, i když je někdy zpočátku obtížné porozumět: poezii je třeba zkrotit a právě toto úsilí tvoří bohatství úspěšné stáže.

 

Vždy mě dojímá, že vězni, muži i ženy, se často obracejí k těm nejsentimentálnějším, dokonce nejtragičtějším spisům. Nikdy nezapomenu na tohoto vězně, který se zmocnil vzácné emocionální síly:

„Neexistuje žádná šťastná láska“ od Aragona nebo od toho druhého, který se navzdory potížím s výslovností snažil říci „Le dormeur du val“ od Rimbauda.

​

Nedávno jsem nabídl, že si přečtu nějakého Jacquese Préverta: každý účastník měl kapsu s asi třiceti básněmi (tématově velmi různorodými) a musel si přednostně vybrat tři, aby na nich pracoval.

Po prvním kole u stolu mě nepřekvapilo, když jsem zjistil, že si každý vybral tu, která přesně ponechala největší místo Lásce:

​

​

"rubínové srdce"

​

„Vím, jak říct miluji tě, ale nevím, jak milovat

Tvoje rubínové srdce, co jsem s ním udělal?

Hrál jsem na lásku, ani jsem neuměl hrát

Tvoje rubínové srdce, co jsem s ním udělal? »

​

​

Nezapomínejme, že mezi básníky, těmi, kteří se zapsali do dějin literatury, někteří znali hrůzy věznění a zadržování. Citujme: Paul Verlaine, Guillaume Apollinaire, Robert Desnos, Max Jacob, Jean Genet… a mnoho dalších; že tam, v tomto nuceném návratu na sebe, v tomto zoufalství, v tomto zbavení svobody, čerpali zdroj nové inspirace“

 

Éric Cénat , režisér a herec